Nereálné obrazce zobrazené v dílech umělců jako jsou M. C. Escher, István Orosz, Sandro Del-Prete a Oscar Reutersvärd jsou na první pohled reálné, ale při bližším zkoumání zjistíme, že to, jak chápeme platnost fyzikálních zákonů, je díky nim značně nejisté. Čím větší detaily, tím paradoxnější prvky. Obraz vlastně sám sobě odporuje.

Pravým mistrem využívání těchto principů je M. C. Escher. Nereálné schodiště, které zároveň klesá i stoupá, se v jeho obrazech objevilo opakovaně. Ještě nereálněji je ze schodiště vycházející obraz Vodopád, na kterém padající voda roztáčí mlýnské kolo, což vypadá zcela realisticky. Ale když se zadíváte, kam voda odtéká, zjistíte, že vlastně jakoby teče zpět do kopce a napájí znovu vodopád. Voda teče dolů, takže nejvzdálenější bod vodního toku by měl být nejníže, ale na obraze je naopak nejvýše.

Nereálné obrazce tak vlastně vytvářejí dvě paralelní roviny vnímání, což znázorňuje velmi výmluvně další Escherův obraz Den a noc. Náš mozek totiž není stavěn na vnímání dvou různých pohledů na totéž a většinou neumí přepínat mezi oběma pohledy na věc. A přesně to využil Escher a naservíroval nám bílou na černé, nebo snad černou na bílé? Záleží na tom, který pohled si vybereme.

S realitou si pohrával často a rád také Salvador Dalí. V jeho malbě „Labutě odrážející se ve vodě jako sloni“ z roku 1937. Když totiž Dalí pozoroval u jezera labutě, zjistil, že jejich zrcadlový obraz na hladině je velmi podobný hlavám slonů. A přesně to je i na obraze. Vidíte na první pohled spíše tři labutě, nebo slony?