Fotografická manipulace může být jak svobodným projevem umění, tak i způsobem, jak ovlivňovat veřejné mínění, případně jím přímo manipulovat. Proto mají tuto metodu tak rádi nejrůznější propagandisté, ať už vylepšují své zaměstnavatele, zvyšují morálku národa, nebo se snaží hodit špínu na své odpůrce.
Fotomanipulace se používá také v průmyslovém designu a v komerční fotografii. Určitě jste už třeba viděli fotky krásných modelek pro otištění v časopisech a k nim pro srovnání původní fotografie bez zásahů grafiků a všemocného Photoshopu.
Pokud se to s grafickými zásahy do portrétů přežene, může se zobrazená osobnost stát terčem posměchu. Na sociálních sítích to tak schytal oficiální portrét prezidenta Miloše Zemana, kterému retušér vymazal z obličeje tukové polštáře, stařecké skvrny, váčky pod očima a další detaily potvrzující věk a životní styl Miloše Zemana. Fotografka Iva Mažgútová pak zveřejnila, jak by portrét vypadal bez retuše, a sklidila bouři nevole od fanoušků Miloše Zemana. Ti nesnesli pravdu o svém idolu. Fotomanipulace jde totiž naproti přání lidí, kteří chtějí být klamáni.
Ještě čerstvějším příkladem fotomanipulace je oficiální portrét americké první dámy Melanie Trumpové. Také v jejím případě byl obličej graficky doslova vyžehlen do podoby neodpovídající jejímu věku. Zveřejnění následovala ostrá výměna názorů na fotografii mezi příznivci a odpůrci rodiny Trumpových. Ale tyto příklady jsou jen dvěma z mnoha.

Historie fotomanipulace

Fingovaná sebevražda

Zřejmě nejstarším pokusem o zmanipulování fotografie byl autoportrét francouzského fotografa Hippolyta Bayarda z roku 1840. Nazval ho "Sbohem, krutý světe!" a sám sebe na něm naaranžoval do podoby utopeného člověka. Protestoval tak proti, tomu, že nebyl dostatečně a oficiálně uznán jeho podílu na vynálezu fotografie (proces kopírování přímých pozitivů). Na zadní stranu fotografie autor napsal sebevražedné prohlášení. Žil ale ještě dlouhé roky, zemřel přirozenou smrtí až v roce 1887.

Státní propaganda

Prvním, ale zdaleka ne posledním pokusem, jak zmanipulovat něčí smrt, je fotografie údajné popravy generálů Lecomta a Thomase. Ta se ale nikdy nekonala. Generálové zahynuli v první den Pařížské komuny 18. března 1871 jako oběti rozvášněného davu. To ale nikdo nevyfotil, takže „poprava“ byla vyrobena dodatečně s herci.
Také známý portrét Lincoln 1860, který hodně lidí považuje za skutečné zobrazení amerického prezidenta Abrahama Lincolna, je fotomontáží. Ke skutečné fotografii Lincolnovy hlavy je připojeno tělo Johna Calhouna.
Na fotografii z 20. května 1920 je Lenin na Sverdlovském náměstí a po svém boku má Trockého a Kameněva. Tak například ze snímku Stalinovy procházky s ministrem lodní dopravy Nikolajem Ježovem na břehu řeky Volhy byl vyretušován ministr a místo něj se zvětšila řeka.
Podobně byli s postupujícími politickými procesy z fotografií Klementa Gottwalda vymazáváni ti, kteří se znelíbili režimu – třeba Viliam Široký a Rudolf Slánský. Podobně mizel po roce 1968 z fotografií Alexander Dubček. Jindy ale nebylo třeba vymazávat, ale naopak přidávat. Když se po volbě prezidenta Antonína Zápotockého nedostavil dostatečně velký jásající dav, na oficiální fotografii byl jednoduše doplněn.
Manipulací je také jedna z nejslavnějších fotografií z konce 2. světové války nazvaná „Vztyčení vlajky nad Reichstagem v Berlíně“. Není totiž reálným zachycením historického okamžiku. Protože její autor Jevgenij Chalděj nezachytil autentickou scénu (a ani ji zachytit nemohl, vlajka byla vztyčena večer ve tmě), dva dny po skutečném vztyčení celý záběr naaranžoval znova. Ale ani taro fotografie se neobešla bez retuší. Jednomu vojákovi autor vymazal z ruky hodinky, protože měl dvoje – na každém zápěstí jedny.
Manipulace se nevyhýbá ani zavedeným demokraciím. Ve Spojených státech existovala původně dokumentární fotografická kampaň mapující od roku 1935 sociální problémy v jižních státech USA, a to co nejrealističtěji. Ale po zapojení USA do druhé světové války se změnil nejen název projektu, ale i jeho cíl. Kampaň už neměla realisticky popisovat vše, včetně problémů, ale naopak předvádět sílu země. Mělo to povzbudit bojového ducha národa a problémy skrýt před zraky nepřítele.
Jiné příklady fotomanipulace
„Odcházení“ je dílo fotografa Henry Peache Robinsona, průkopníka piktorialismu a výtvarné fotografie z roku 1858. Zobrazuje umírající dívku obklopenou rodinou. V té době byla tato fotografie velmi populární a dojímavá. Nešlo ale o zachycení skutečné situace, ale o montáž pěti různých snímků, z nichž se Robinson snažil poskládat kompozici podobnou malířskému obrazu. Část veřejnosti, která nerozpoznala fikci a fotku považovala za skutečnou, byla pohoršena.
Fotomontáž mohla vést až k nespravedlivým obviněním. Jeden takový příklad uvádí historik zabývající se fotografií profesor Rudolf Skopec. Je to zfalšovaná fotografie skupiny osob před Vendômským sloupem, mezi nimiž je i francouzský malíř a architekt Gustav Courbett. Skupina měla iniciovat zboření sloupu, takže díky fotomontáži byl Courbett odsouzen do vězení. Na svobodu se dostal, až po nalezení původního záběru, který doložil, že Courbettova hlava byla namontována na tělo jiné osoby.
V 21. století těžko pochopitelné manipulace se dopustili redaktoři židovských novin Di Tzeitung. Na fotografii amerických představitelů, kteří sledovali průběh akce vedoucí k zatčení Usámy bin Ládina, vyretušovali Hillary Clintonovou i všechny ostatní ženy.
Ať už se jedná o manipulaci s veřejností hraničící s propagandou, nebo jen o v podstatě nevinné upravení vzhledu politika či některé celebrity, málokdy vidíme skutečnou pravdu. A nemusí s námi ani manipulovat profesionálové. Na sociálních sítích či v našich e-mailových schránkách se často můžeme setkat s hoaxy, neboli podvodnými zprávami. Často velmi neuměle jsou v nich používány fotomontáže či jinak upravené fotografie.
Ale fotomanipulace je používána i v běžné komunikaci, například doplněním fotografií o různé grafické prvky, jakou jsou loga, nápisy, dokreslené obrázky atd. Jejich šíření pomáhají sociální sítě jako je Facebook, Instagram, Pinterest a další.