Jak již ze samotného názvu Body Art (doslova „tělesné umění“ nebo „umění těla“) vyplývá, tato umělecká disciplína využívá lidské tělo jako zdroj, jak ve smyslu východiska pro tvorbu, tak i jako vlastní materiál pro uměleckou tvorbu. Nejčastější formou body artu je tetování a piercing. Patří sem i skarifikace (jizvení), značkování, podkožní implantáty, skalpování, tvarování těla (například pasu pomocí korzetu), celotělové tetování a malování na tělo.
V poslední době se tělo stává subjektem širší diskuse, zda péče o tělo může být redukována na body art v jeho současném chápání. V souvislosti s lidským tělem je důležité se ptát na strategické otázky: může tělo mimo jiné fungovat s implantáty, v symbióze s novými technologiemi, mohou být virtuální těla?
Jako samostatný umělecký obor se Body Art vyprofiloval v 60. letech, hlavně v souvislosti s tehdejším rozvojem performance a happeningů. Body art navazuje na fenomenologické chápání těla jako „pole událostí“, přičemž fenomenologický je definován jako zabývající se popisně, meditativně a také z hlediska osobní zkušenosti jevovou stránkou určitého předmětu, děje nebo jevu.
V roce 1965 se zformovala Vienna Action Group, v níž byli Herman Nitsch, Otto Muehl, Gunter Brus, and Rudolf Schwarzkogler. Předvedli několik body artových akcí, obvykle zahrnující také společenská tabu (jako mrzačení genitálií). Vito Acconci zase dokumentoval fotografiemi a texty svou každodenní rutinu, kdy stoupal a zase slézal na a ze židle tak dlouho, jak to vydržel. A to vše dělal několik měsíců. Acconci also také předváděl dílo zvané Following Piece, v němž následoval náhodně vybrané Newyorčany.
Ve Francii se body art nazýval „art corporel“ a praktikovali ho umělci jako Michel Journiac a  Gina Pane. Jednou ze slavných reprezentantek tohoto hnutí v Itálii byla v 80. letech Ketty La Rocca.
Umělci    , kteří experimentují se svými těly, často vyvolávají vzpomínky, základní vědomé a také podvědomé pohnutky, které určují naše chování (sexuální touhu, agresivitu, strach…). Většinou se nejedná o příběhy, ale koncentrovaný prožitek těla prostřednictvím jednoduchého gesta, rituálního opakování, fyzického omezení, extrémního tělesného nasazení nebo dokonce bolesti. Může jít i o až narcistní posedlost vlastní osobou.
V roce 1974 předváděla Marina Abramovićová „Rhythm 0“ (Rytmus 0). V tomto představení dostalo publikum pokyny použít tělo umělkyně a „ozdobit“ ho 72 poskytnutými nástroji bolesti a potěšení, nožů, per a nabité pistole. Osoby z publika ji řezaly, tlačily jí trny do břicha, pomalovávaly ji rtěnkou a obíraly ji o šaty. Performance skončila po šesti hodinách, když někdo držel nabitou pistoli Marině u hlavy a strhla se rvačka.
Fotograf Spencer Tunick je znám pořizováním fotografií, které zachycovaly velké množství osob na nepříliš vhodných veřejných místech, kde byl každý z modelů nahý. Vznikaly tak surrealistické „nude-scapes“ (nahé útěky).
V některých případech využívá body art karnevalových motivů, což mohou být groteskní těla, metamorfózy, protézy, různé formy masek a transvestitismu. V podstatě se jedná o něco jako rituál. Společensky kritický nebo dokonce až aktivistický rozměr body artu zdůrazňovaly především feministicky zaměřené umělkyně, lesbické umělkyně a umělci gayové. Využívali ho také nebělošští umělci.
Mezi umělci, jejichž práce rozvíjely přímější osobní mytologie, jsou Rebecca Hornová, Youri Messen-Jaschin, Javier Perez, a Jana Sterbaková. Body art může být také vyjádřen raději slovy než malbou. Podobně jako u performance jsou výstupy z jednotlivých body artových akcí většinou fotografické či filmové dokumentace, případně slovní záznamy. K dalším významným představitelům body artu patří například, Chris Burden, Anna Mendietaová.

Extrémní body art
Někteří umělci své dílo dovádějí až do extrému, v podstatě na hranice nebo až za hranice lidských možností. Například již zmíněná Marina Abramovičová v jednom ze svých děl tančila tak dlouho v extázi, až zkolabovala. Jedno ze známějších děl Dennise Oppenheima zase spočívalo v tom, že ležel na zádech na slunci s knihou na hrudníku až do chvíle, kde byla jeho kůže, s výjimkou zakrytého místa, těžce popálena. Může se také jednat také o řezání uchovaných těch v uměleckém stylu, stejně jako výstavy tělesných plastik cestujících po světě.

Pravidelné akce body artu
Burning Man festival se koná každoročně v září v Black Rock Desert v severozápadní Nevadě. V Sydney žijící Jake Lloyd Jones zformoval Sydney Body Art Ride, která se také každý rok opakuje. Účastníci svá těla barví do podoby živoucí duhy, která se klene až Pacifickému oceánu a nakonec se potopí do vln.

Komerční „body art“
V posledních letech se i u nás objevují rádoby umělecké instalace a akce na firemních večírcích, které ale nemají se skutečným uměním nic společného. Nejedná se ani o provokaci, ale o použití nahých těl obvykle mladých a krásných dívek jako objektu „zírání“, (malování na nahá těla, nebo o používání dívčího těla jako servírovacího podkladu pro večírkové pokrmy). Podstatou je snaha hrát si na umění, ale místo toho jde spíše o projev snobství.