Body art je nejintimnější formou umění, která se ale stále častěji stává součástí i neumělecké sféry. V každém větším městě v podstatě kdekoli na světě jsou dnes piercingové a tetovací salony, místa, kde vás pomalují henou a navazující kadeřnická studia. Zdobení těla se stalo životním postojem a podléhá silně módním vlnám.
Určitě už jste ho někdy viděli na některém z uměleckých děl – na obraze, fotografii, ve filmu či v reklamě. Droste efekt je vlastně obraz, ve kterém je ukrytý ten samý obraz a v něm zase znova a znova až do nekonečna. Typický je třeba záběr do televizního studia na monitor, na kterém je záběr na monitor a další monitor a další monitor a tak pořád dál. Stejně lze Droste efekt jednoduše zrealizovat za pomoci zrcadel.
Dvojsmyslné obrázky jsou jedním z příkladů optického klamu (neboli optické iluze). Jde o nesprávné nebo matoucí vnímání reality. Oko snímá nějaký obrázek, ale mozek ho interpretuje jinak, než jak je opravdu zobrazen. Člověk pak např. na obrázku vidí něco, co na něm vůbec zobrazeno není, případně si vybere jen jednu z možných interpretací.
Fotografická mozaika (nebo také fotomozaika) je překladem termínu Photomosaic, což je patentovaná ochranná známka firmy Runaway Technology, Inc. Robert Silvers, student Massachusettského technologického institutu, požádal o přidělení obchodní značky na termín Photomosaic dne 3. září 1996 do rejstříku byla zapsána 12. srpna 2003.
Fotomanipulace (někdy označovaná také jako fotografická manipulace) je metoda úpravy fotografie tak, aby byla vyvolána iluze, které by bez zásahu do původní fotografie nevznikla. Týká se jak klasické, tak digitální fotografie.
Fotomanipulace může být retušování nebo koláž více fotografií. Kdysi byla velmi pracná – například se ručně vystřihovaly a lepily jednotlivé části fotografie. V éře digitální fotografie nepotřebujete ani temnou komoru ani jiné vybavení, stačí vám počítač a příslušný grafický program. Těch je obrovské množství, ale nejznámější z nich je zřejmě Photoshop od firmy Adobe.
Fotomontáž lze definovat jako specifické použití techniky fotografických obrazů. Je to vlastně koláž fotografií, tedy doslova „slepení“ sekvencí jednotlivých fotografií podobně, jako se to dělá s filmovým záznamem. Jedná se tak o kombinaci dvou nebo více záběrů exponovaných v různou dobu.
Vytvořit takovou fotomontáž je otázkou minut, maximálně hodin, záleží na tom, jaký máte software v počítači. Nejčastěji se jedná o Photoshop, ale pokud jste šikovní a trpěliví, zázraky se dají udělat i se základním programem pro kreslení či úpravu fotek.
Zatímco tvary vnímáme zrakem a hmatem, obrysy můžeme vnímat jen zrakem. Zrakový klam je rozdíl mezi reálným předmětem a tím, jak vnímáme jeho obrazu. Geometrické optické klamy jsou založeny na geometrických vlastnostech zobrazených tvarů. Velmi často si jakoby pohrávají s naším vnímáním obrazu, na němž spousta věcí není tak, jak se nám na první pohled zdá. Do geometrických klamů patří například tzv. zdánlivá zkreslení, kdy naše oko vnímá stejné vzdálenosti jako odlišné, nebo vás nutí spatřit perspektivu i tam, kde žádná není.
Hermanova mřížka je optický klam, který zobrazuje neexistující body v průsečících mřížky ze světlých čar na tmavém pozadí. Tak to vnímáme při celkovém pohledu, ale pokud své oči zaostříme na jediný průsečík, ten najednou jakoby „zmizí“.
Stačí si do vyhledávače na internetu zadat Hermanova mřížka a objeví se vám obrázky mnoha různých variant – od klasické bílé mřížky na černém pozadí přes různé varianty světlé na tmavém (například žluté na tmavě zeleném pozadí) až po inverzní variantu, kdy je černá mřížka umístěna na bílém pozadí.
Iluze barev patří do skupiny optických klamů, které jsou označovány jako fyziologické. Jsou založeny na kontrastu, trvání vjemu a iridiaci.
Jev iradiace (Helmholtzův klam) znamená, že černé znaky na bílém pozadí vnímáme jako menší než stejně velké bílé znaky na pozadí černém. Způsobuje to fakt, že každý svítící bod dráždí nikoli jen jedno její konkrétní místo na sítnici, ale i jeho okolí. Každý bod se zobrazí jako ploška, a proto se jasné ohraničení zdá větší.
Perspektiva je geometrická transformace, díky níž si promítneme trojrozměrný prostor do jako dvojrozměrný, tedy na do rovné plochy papíru či obrazovky. Tato transformace musí splňovat určitá pravidla, která zaručují zachování informací o promítnutém prostoru. Jedná se vlastně o optický jev, který způsobuje, že se vzdálené objekty jeví zdánlivě menší než objekty blízké a stejné objekty postavené za sebou do jedné řady se od pozorovatele vzdálenější objekty zdají být blíž u sebe (optické zkracování linií).
Podobně jako většina jiných optických klamů vzniká iluze pohybu tak, že naše oči vidí to, co mozek chce vidět, respektive to, co očekává, že by vidět měl. Vidíme tak v pohybu obrazy, i když jsou v reálu statické. Příčin může být celá řada, například asymetrické přechody kontrastu, barev či jasu, nevědomé bezděčné pohyby očí či uspořádání tvarů, do pohybu je ale neuvádí žádné reálné akce, ale jen a jen náš vlastní mozek.
Jedná se o geometrický útvar – plochu, která má jen jednu stranu a jednu hranu. Tento útvar je také jinak označován jako Möbiův pás či pásek, nebo také Möbiův list. Ve starší literatuře můžete najít také starší označení – Simonyho prstenec. Názorně ukazuje efekty způsobující deformace do dvojrozměrné plochy do třetího rozměru.
Jedná se o velkou skupinu obrazců, které vznikají uvědomělým porušením pravidel promítání. Charakteristickou vlastností je, že je zpětně nelze zrekonstruovat na třírozměrný objekt. Vznikají tak objekty, které z hlediska běžně chápaného prostoru nemají logiku, ale paradoxně nám mohou pomoci popsat, jak funguje naše prostorové vidění. Nejčetněji zobrazovanými nereálnými obrazci jsou nereálný trojúhelník, nereálný trojzubec a nereálné schodiště.
Op-art je zkratkou anglického termínu optical art, česky optické umění. Tento výtvarný styl se začal rozvíjet na přelomu 50. a 60. let minulého století, ale své jméno dostal poprvé v roce 1964. Stalo se to během příprav výstavy Citlivé oko (The Responsive Eye) v newyorském Muzeu moderního umění. Jeden z redaktorů časopisu Time přišel s termínem optical art a jeho zkrácením a určitou parafrází pop-artu vznikl op-art.
Paobraz je jedním z optických klamů, který je v podstatě obdobou fotografického negativu. Když se někdo dívá určitou chvíli na barevnou plochu s výrazně ohraničenými barvami a pak se podívá na jiné místo, třeba na bílou nebo šedou stěnu, uvidí paobraz. Po dobu několika vteřin totiž uvidí obraz, který předtím dlouho sledoval, ale v negativu, tedy to, co bylo světlé, je tmavé, a naopak. Paobraz je tedy jakýmsi otiskem toho, co jsme zrakově vnímali, na naší sítnici.
Termín pareidolie pochází z řeckých slov para, což znamená postranní či falešný, a eidolon, které je zdrobnělinou slova eidos, což česky znamená vzhled, tvar, nebo podoba. Jako pareidolie je chápán psychologický jev, kdy neurčité nebo nezřetelně vnímané podněty jsou dotvářeny ve smysluplné obrazy pomocí fantazie pozorovatele. Jedná se tedy v podstatě o optický klam, při němž je zrakové vnímání dotvářeno v neskutečné podobě do zcela jiného celkového obrazu. Na rozdíl od optické iluze, kdy někdo podlehne na chvíli nebo i trvale mylnému dojmu, že něco viděl, si je u pareidolie pozorovatel vědom, že jde jen o podobný obraz.
Penroseův trojúhelník je někdy označován jako nereálný, nemožný trojúhelník nebo také tribar. Jedná se o pravděpodobně nejznámější nereálný obrazec neboli grafický paradox. Zobrazuje trojúhelník tvořený třemi hranoly či trámy, které k sobě leží v pravých úhlech. Což popírá hned několik zákonů euklidovské geometrie, kterou jsme se všichni učili ve škole. Jeden z nich říká, že součet všech úhlů v jakémkoli je vždy 180°, zatímco v tribaru je součet 270°. Když se na trojúhelník podíváme podrobněji, zjistíme, že spojení jednotlivých stran je nereálné. Ale při každém dalším pohledu můžeme najít novou interpretaci. Jiná definice popisuje tribar jako útvar složený ze série obdélníků v perspektivě.
Pohybové klamy zapříčiňují, že náš zrak nás zrazuje a ve skutečnosti statické obrazy nám ukazuje jako pohyblivé. Takový jev mže vzniknout díky bezděčným pohybům očí či určitým přechodům kontrastu, jasu či barev. Další příčinou může být také určité uspořádání tvarů.
Tento typ optických klamů se uplatňuje zejménapřipozorovánírovinnýchobrazů vyjadřujících průmět trojrozměrného tělesa, kterým tutovědomě nebo mimovolně přisuzujeme prostorovou povahu. Jedná se o skupinu klamů, k nimž patří i tzv. obrazová inverze. Vznikají vždy, když obraz připouští různý výkladprostoru.
Stereogram neboli stereo obrázek je optická iluze prostorového vidění plochého dvourozměrného obrazu. Stereogramy jsou tedy vlastně prostorové trojrozměrné obrázky, které lze vidět jen tehdy, když na ně zrak zostříme speciálním způsobem. Na první pohled vypadá každý stereogram jako směs různých barev a tvarů v určité struktuře nebo textuře. Až při správném zaostření se na stereogramu objeví skrytý trojrozměrný obrázek.
Název tohoto uměleckého oboru je v doslovném překladu uměním ulice. Jedná se o umělecká díla, která jsou vytvářena přímo před diváky a na veřejných místech. Může se jednat o díla legální i ilegální, ale přesná definice pojmu street art neexistuje. V podstatě co autor zabývající se tímto výtvarným oborem, to jeho vlastní definování.
Synestezie je slovo řeckého původu, které vzniklo ze slov syn (spojení) a aesthesis (cítění, vjem) Jedná se o sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů, kdy originální vjem jednoho smyslu evokuje vjem jiného smyslu, který je k onomu původnímu přiřazen. V některých případech se může jednat také o společné vnímání různých vjemů stejným smyslem, ale druhý z těchto vjemů není fyzicky skutečně vnímán, jeho příjemce ho pouze cítí.
Zöllnerova iluze nebo také Zöllnerova figura (někdy je psáno i jako Zollnerova) je jednou z klasických optických iluzí. Své jméno získala po svém objeviteli německém astrofyzikovi Johannu Karlu Friedrichovi Zöllnerovi. Svůj nález poprvé popsal v roce 1860 ve svém dopisu určeném jinému astrofyzikovi a badateli Johannu Christianovi Poggendorffovi, který by zároveň redaktorem časopisu Anály fyziky a chemie. A právě v tomto časopisu byla později zveřejněna také související Poggendorfova iluze, shodou okolností v kresbě, jejímž autorem byl právě Zöllner.
Tenhle strom rozhodně trpí nějakou zvláštní chorobou, která ho úplně připravila o část kmene. Vidíte v tomto povedeném dílku Photoshop nebo na něm najdete jasné známky skutečného street artu?