Nejedná se o reálný pohyb. Oko vidí to, co mozek očekává, že by mělo vidět, při čemž vnímané obrazy působí na sítnici našeho oka s určitým zpožděním, konkrétně se zpožďují asi o 0,06 až 0,1 vteřiny. Skutečný pohyb reálně můžeme vidět až od frekvence 18 obrazů za vteřinu výše. V tu chvíli se jednotlivé obrazy spojují v celek a pozorovatel začne vnímat, že se vnímaný objet hýbe, což dalo například vzniknout prvním filmům.

Pohybové klamy se staly předmětem vědeckého zkoumání a někteří vědci tvrdí, že hlavní příčinou pohybových klamů je opožděný přenos informací do mozku, tedy výše zmíněný interval mezi tím, než sítnice lidského oka zachytí světlo a tím, než je onen signál převeden do vizuální formy. Podle některých teorií si tak člověk, respektive lidský mozek generuje předem obrazy, které ale reálně uvidí až za zmíněné zpoždění.

Americký vědec Mark Changizi  k pohybovým klamů uvedl:

„Optické klamy vznikají, když se mozek snaží „vidět“ dopředu a když tyto obrazy neodpovídají skutečnosti.“ 

Ve své práci tuto teorii dále rozváděl v tom smyslu, že když něco vidíme, jednáme na základě předchozí zkušenosti nejen své, ale také svých předků. Při pohledu na geometrické tvary podobné tomu, co jsme již viděli, předvídáme, co uvidíme v nejbližším okamžiku. Například rovnoběžky, které se zdánlivě sbíhají ke vzdalujícímu průsečíku uprostřed, v našem mozku je vyvolána iluze, že se pohybujeme. To ovlivňuje fakt, že v realitě se nemění jen tvary, ale také úhly, jimiž se díváme, rychlost, kterou své okolí sledujeme a také kontrast mezi sledovaným předmětem a jeho pozadím. Úzce to souvisí i s iluzí rozměrů, protože. Máte-li před sebou dva předměty ve stejné vzdálenosti a přibližujete se jen k jednomu z nich, bude se vám ten bližší předmět zdát větší.

Pohybovými klamy se ale zabývali vědci již v 19. století, například německý fyziolog Ewald Hering. V roce 1861 objevil jev, který je po něm pojmenován Heringův klam. Dvě rovnoběžky (na ilustraci červeně) vypadají, jako by se uprostřed obrazu prohýbaly směrem ven. Ale není to pravda, jsou to skutečně rovnoběžné čáry. Iluzi pohybu způsobují paprskovité čáry vycházející z jednoho bodu mezi oběma rovnoběžkami (na ilustraci modré).

Vnímání této i dalších iluzí pohybu vychází z hierarchického uspořádání jednotlivých prvků obrázku. Jakoby se pohybujeme vpřed a tak vlastně nakukujeme do budoucnosti.

Pohybovým klamům se věnuje také japonský vědecký tým Akiyoshiho Kitaoky z Kjótské univerzity, podle nichž je lidský mozek přesvědčen, že iluze není iluzí, ale je reálná. Svá tvrzení ověřovali monitorováním mozku lidí, kteří pozorovali optický klam zvaný Rotsnake (Otáčející se had). Ten zobrazuje soustředěné kruhy, které se zdánlivě stále točí. Výzkumem zjistili, že i iluze vyvolává mozkovou aktivitu vznikající převráceným procesem ve zrakové kůře. To je část mozku, v níž se zpracovává také skutečný pohyb. Dalším výsledkem výzkumu bylo potvrzení, že se vznikem této pohybové iluze souvisejí rychlé pohyby očí.

Akiyoshi Kitaoka je znám také dalšími obrazy založenými na klamavých pohybech, například obraz světlých zrnek na tmavém podkladu Kangai (kangai v japonštině symbolizuje pohyb vody na rýžových polích). Jedná se vlastně o jakési válce, jejichž pohyb můžeme ovlivnit, dokonce na chvíli i zastavit. Musíme se upřeně dívat do jednoho určitého místa na obrázku a nebudeme mrkat. Když se naše okohybné svaly dají s dalším mrknutím do pohybu, rozběhnou se i válce se zrnky.

Hýbají se i jiné jeho obrazy, například Koma (vlevo) nebo Další letící kostky (dole uprostřed), Ufunk (dole vpravo) atd.