Nejčastěji se s pareidolií setkáváme při pohledu na nebe, když si oblaka či mraky změníme do podoby lidských i zvířecích tváří i celých postav, ale i jiných nám známých věcí. Ale tváře či postavy najdeme i na kmenech stromů, v kamenech, krápnících v jeskyních, ale nejen tam. Velmi známým případem je skála, kterou pro její podobu s hudebním nástrojem nazvali Varhany. Další skály se jmény podle toho, jak vypadají, najdete třeba v Prachovských skalách, kde je třeba Jehla. Obličeje můžeme vidět třeba i v maskách automobilů nebo v jiné technice. Vedle této vizuální pareidolie existuje také pareidolie akustická, kdy jsou nejrůznější zvuky spojovány s konkrétním významem.

Pareidolie je podstatou i tzv. věštění z kávové sedliny, kdy „věštci“ díky své velké fantazii často najdou v sedlině přesně to, co chce jejich zákazník vidět. To, zda je či není schopen vytvářet pareidolie, totiž u každého jednotlivce úzce souvisí s jeho představivostí.

Ostatně, takové malé věštění v podobě pareidolie si často vyrábíme sami doma, když na Vánoce podle staré tradice lijeme olovo. Podle toho, do jakého tvaru nám olovo ztuhne, takový osud v dalším roce očekáváme.

Pareidolie vznikají ve spánkovém laloku koncového mozku a často se využívají třeba v psychologických testech. Při nich je zkoumané osobě předkládána řada karet s nejrůznějšími skvrnami. Podle toho, co na nich označí, psycholog analyzuje osobnost zkoumaného člověka. V medicíně se ale pareidolie objevuje i jinde, například při metaforickém pojmenování některých částí lidského těla (ohryzek, kovadlinka, kladívko, třmínek) a i celých typů postav (hruška, jablko).