Reálný pohyb vidíme od frekvence 18 a více obrazů za vteřinu, protože jen tehdy se jednotlivé obrazy spojují dohromady a my přestáváme vidět jednotlivé obrazy, ale vnímáme skutečný pohyb. Na tomto principu vlastně vznikl klasický film složený z jednotlivých políček, která se rozpohybovala rychlým promítáním. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že vlastně nahlížíme do budoucnosti.

Například Mark Changizi z Rensselaer Polytechnic Institute v New Yorku tvrdí, že vše je zapříčiněno opožděným přenosem informací nervovými vlákny do mozku. Mezi tím, než sítnice lidského oka zachytí světlo, a převedením tohoto signálu do vizuální formy, je asi jedna desetina vteřiny zpoždění. Changizi se domnívá, že si proto člověk generuje předem obrazy, které v realitě uvidí až za uvedenou desetinu vteřiny. Stejně tak podle tohoto autora fungují optické klamy:

„Optické klamy vznikají, když se mozek snaží „vidět“ dopředu a když tyto obrazy neodpovídají skutečnosti,“ uvedl Changizi.

Ten ve své práci dále uvádí, že vidíme-li podobné geometrické tvary, vyvolají v nás předtuchu nejbližšího okamžiku. Jednáme na základě předchozí zkušenosti své i svých předků. Pokud se čáry sbíhající ke zdánlivě se vzdalujícímu průsečíku uprostřed hrají, vyvolají v našem mozku iluzi, že se pohybujeme.

"Když se pohybujete dopředu ve skutečném světě, tak se nemění jen tvary, ale také třeba úhly, rychlost nebo kontrast mezi předmětem a pozadím," uvedl Changizi a dále to rozebral následovně.  Když máte před sebou dva předměty ve stejné vzdálenosti a začnete se přibližovat k jednomu z nich, bude se vám onen předmět jevit jako větší. Zároveň bude vůči svému okolí méně kontrastní, protože to, co se pohybuje rychleji, se rozostřuje. Ve vašich očích se vám tak ve srovnání s druhým předmětem začne doslova přibližovat.

Ale Changizi zdaleka není prvním vědcem, který se zabývá iluzemi pohybu a dalšími optickými klamy. Již v roce 1861 objevil německý fyziolog Ewald Hering jev, který po něm dostal jméno, tedy tzv. Heringův optický klam. Dvě rovnoběžné červené čáry na obrázku vypadají, jakoby se uprostřed prohýbaly směrem od sebe, i když jsou to ve skutečnosti rovnoběžně. To způsobují modré linky, které jako paprsky vycházející z jednoho centrálního bodu. Vnímání takových jevů ovlivňuje hierarchie uspořádání jednotlivých prvků v obrazu. Stejně jako na našem obrázku totiž napodobuje perspektivu a vyvolává dojem třetího rozměru. Zdánlivě se pohybujeme vpřed, jako na našem obrázku, kde centrální průsečík jakoby mizel v dálce. Vlastně tak „nahlížíme“ do budoucnosti.

Jiný pohled přinesl tým japonských vědců pod vedením Akiyoshi Kitaoky z Ritsumeikan University v Kjótu. Podle nich je lidský mozek ve skutečnosti přesvědčen, že iluze není iluzí, ale realitou. Proto monitorovali lidský mozek při vnímání optického klamu Rotsnake (Otáčející se had), kde se soustředěné kruhy zdánlivě stále točí. Zjistili, že iluze vyvolává mozkovou aktivitu vznikající převráceným procesem ve zrakové kůře, tedy v té části mozku, kde se zpracovává skutečný pohyb. Až dosud se vědci ale domnívali, že iluze simulující pohyb jsou součástí vyšší mozkové aktivity - imaginace. Vědecké studie dokázaly, že se vznikem iluze souvisejí rychlé pohyby očí, protože úkolem zkoumaných osob bylo zmáčknout tlačítko ve chvíli, kdy se podle nich začal had otáčet. Účastníci měli zároveň označit i chvíli, kdy budou obrázek vnímat jako statický bez pohybu. Vědci tak zjistili, že předtím, než se začal had lidem před očima míhat, začali mrkat očima (rychlé pohyby). Ale než se pohyby obrázku zastavily, byly oči zkoumaných osob naopak v klidu. 

Akiyoshi Kitaoka je dnes vnímán i jako umělec a je znám svými pohyblivými obrazy po celém světě. Jedním z nich je obraz skvrn na tmavším podkladu. Jeho název vznikl ze slova kangai, které v Japonsku symbolizuje pohyb vody na rýžových polích. Skvrny se při pozorování obrázku zdánlivě pohybují. Způsobují to trhavé pohyby okohybných svalů. Pohybují se jako válce, ale můžeme je krátce zastavit, když se budeme upřeně dívat do jednoho místa a nebudeme při tom mrkat. Ale jakmile mrkneme, dají se zase do pohybu.

Stejný princip platí i u jeho dalšího obrazu Koma. Na něm je pohled shora na jakousi pyramidu z barevných disků. Když se na něj zadíváme, máme pocit, že se jednotlivé kruhové objekty neustále rozšiřují a pulzují. Přes tento pocit zůstává plocha celého obrazu beze změny v realitě i v našem vnímání