Asi nejtypičtějším znakem perspektivy ale je, že se dvě či více rovnoběžných linií (např. koleje, okraje silnice apod.) směrem k horizontu opticky zužují. Bod, v němž se tyto rovnoběžné linie střetnou, se nazývá úběžník. Jedná se však pouze o myšlené čáry a myšlené body, které v reálném světě fakticky neexistují.

Perspektivní zobrazení je velmi důležité nejen pro výtvarníky, ale také pro architekty, projektanty, technické kresliče a další odborníky. Studenti se s ní běžně setkávají například v deskriptivní geometrii.

Perspektiva ale realitu jenom neodráží, ale také vytváří, když se oko pozorující osoby stává projekčně středem zobrazeného světa. V oku situované perspektivní těžiště tak vytváří z diváka aktivního hybatele, střed a původce významu zobrazené věci. Geometrické uspořádání obrazu vzbuzuje dojem, že i skutečný svět podléhá racionálnímu, geometrickému řádu.

Druhy perspektivy

Lineární centrální perspektiva

• rovnoběžky se sbíhají v jednom bodě

Angulární (kosá) perspektiva

• využívá dva kompatibilní úběžníky

Nakloněná perspektiva:

• využívá tři úběžníky, přičemž strany zobrazených předmětů nejsou rovnoběžné s rovinou obrazu

Paralelní perspektiva (asijské umění)

• rovnoběžné hrany se nesbíhají

Inverzní (převrácená) perspektiva

• zobrazuje rovnoběžné hrany tak, jakoby se sbíhaly před rovinou obrazu

Bifokální perspektiva

• rovnoběžky se sbíhají ve dvou neslučitelných úběžnících

S iluzí perspektivy se v architektuře i výtvarném umění setkáváme již od dob antiky. Například chrámy a parthenony mají kosé linie byt kose, aby vypadaly dokonale pravoúhle.

Jiným příkladem je jev zvaný „trompe-l'oeil“. Je to umělecká technika, která používá realistické zobrazení, aby vytvořila optickou iluzi, jež vykresluje zobrazený objekt ve třech rozměrech. Typickým příkladem jsou například barokní kopule namalované na stropech chrámů, které opticky prostor kostela zvětšují.  Ačkoli termín trompe-l'oeil vznikl právě v období baroka, praktické použití této metody je mnohem starší. Trompe-l'oeil najdeme na nástěnných malbách už ve starověkém Řecku a Římě a našel se i na freskách v Pompejích. I v moderní době může být využit k zobrazení například okna, dveří nebo terasy tak, aby místnost vypadala větší.

Geniálně si ve svých dílech s perspektivou hraje například M. C. Escher.  Ale i jiní umělci využívají třeba perspektivní zkratku. Ta patří k nejvýznamnějším objevům v kresbě od doby renesance. Spočívá ve zkracování částí těla a v osobitém zacházení se světlem. Části modelu natočené blíže k pozorovateli se zkracují, i když jsou ve skutečnosti stejně dlouhé. Čím dále jsou pozorované objekty, tím se se oku pozorovatele jeví vzdálenosti mezi body menší, vzdálené věci se nám tedy zdají menší, než ve skutečnosti opravdu jsou.