Hermanova mřížka

Hermanova mřížka je optický klam, který zobrazuje neexistující body v průsečících mřížky ze světlých čar na tmavém pozadí. Tak to vnímáme při celkovém pohledu, ale pokud své oči zaostříme na jediný průsečík, ten najednou jakoby „zmizí“.
Stačí si do vyhledávače na internetu zadat Hermanova mřížka a objeví se vám obrázky mnoha různých variant – od klasické bílé mřížky na černém pozadí přes různé varianty světlé na tmavém (například žluté na tmavě zeleném pozadí) až po inverzní variantu, kdy je černá mřížka umístěna na bílém pozadí.

Proč to tak vidíme?

Je to dáno fyziologií našeho oka. Představte si, že na sítnici máte dvě oblasti. První z nich vnímá křížení horizontálních a vertikálních bílých čar a vy na „křižovatkách“ vidíte tmavší body. Druhá z oblastí vnímá části bílých čar sevřených z obou stran černými čtverci, tedy jakési spojnice zmíněných "křižovatek". Obě oblasti přijímají stejné množství světla, proč je tedy vnímáme odlišně?
První zmíněná oblast, tedy ony „křižovatky“ mají ve svém okolí více světlých ploch, a to ze čtyř stran. Druhá oblast – tedy spojnice - mají kolem sebe světlé plochy jenom ze dvou stran, protože ty druhé dvě strany jsou pokryté černými čtverci. V takové situaci začne fungovat fyziologický mechanismus nazvaný "laterální inhibice". Ten způsobuje, že tmavé okolí učiní plochu vnímatelnou jako jasnější, světlé okolí učiní plochu vnímatelnou jako tmavší.
Sítnice je totiž tvořena jakousi mřížkou čidel naskládaných vedle sebe a reagujících na světlo. Když na některé z čidel dopadne světlo, to vyšle signál určité intenzity. Takový signál čidla je ale oslaben, pokud čidla umístěná v jeho okolí vysílají rovněž signály. V první oblasti tak je okolí křižovatky potlačeno více, protože má více okolních světlých ploch. Proto je v ní také větší množství aktivních čidel a my ji uvidíme jako tmavší. Proti tomu bílé oblasti mezi křižovatkami mají méně aktivních čidel a mezi čidly tak neexistuje „konkurence“ vedoucí k potlačení. Popsaný mechanismus je označován jako laterální potlačení. Využívá totiž přenos signálů po nervové struktuře zvané "lateral plexus".

Jiskřivá mřížková iluze

Modifikací Hermanovy mřížky je jiskřivá mřížková iluze. Poprvé ji prezentoval E. Lingelbach v roce 1994. Od původní Hermanovy mřížky se liší především přítomností světlejších (při inverzi tmavších) bodů na průsečících mřížových čar. Když se díváme na mřížku celkově, hned si všimneme tmavých bodů (jde-li o inverzní verzi, tak světlých bodů). Ty náhodně mizí a pak se zase objevují v průsečících čar, jakoby jiskří. Proto se tento optický jev nazývá jiskřivá mřížková iluze. Ale ta se nekoná, pokud se zaměříte na jediný konkrétní bod. V tu chvíli se tmavé/světlé body ve spojnicích přestanou objevovat. To platí i o situaci, kdy se na mřížku díváte buď z příliš velké, nebo naopak z příliš malé vzdálenosti.

Více z této kategorie: « Fotomontáž Geometrické klamy »

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

Staňte se našim fanouškem

Nejlepší optický klam

  • Bezhlavý hokejista
    Bezhlavý hokejista

    V tomhle chumlu trupů a končetin je na první pohled těžké se zorientovat, ale už na ten druhý vás upoutá bezprizorní helma bez pána. Měl některý fotograf takové štěstí nebo se spíše díváme na práci Photoshopu?

Náhodný optický klam

  • Rozjetý zip

    Muži svlékání na cibulku milují. Čím více vrstev se podaří ženě odložit, tím jsou nabuzenější a spokojenější, ale tohle už je přece jenom trochu přes čáru. Nebo byste rádi viděli, jak vypadá lidské tělo uvnitř pěkně in natura?