Bodyart

Body art je nejintimnější formou umění, která se ale stále častěji stává součástí i neumělecké sféry. V každém větším městě v podstatě kdekoli na světě jsou dnes piercingové a tetovací salony, místa, kde vás pomalují henou a navazující kadeřnická studia. Zdobení těla se stalo životním postojem a podléhá silně módním vlnám.

Jak již ze samotného názvu Body Art (doslova „tělesné umění“ nebo „umění těla“) vyplývá, tato umělecká disciplína využívá lidské tělo jako zdroj, jak ve smyslu východiska pro tvorbu, tak i jako vlastní materiál pro uměleckou tvorbu. Nejčastější formou body artu je tetování a piercing. Patří sem i skarifikace (jizvení), značkování, podkožní implantáty, skalpování, tvarování těla (například pasu pomocí korzetu), celotělové tetování a malování na tělo.
V poslední době se tělo stává subjektem širší diskuse, zda péče o tělo může být redukována na body art v jeho současném chápání. V souvislosti s lidským tělem je důležité se ptát na strategické otázky: může tělo mimo jiné fungovat s implantáty, v symbióze s novými technologiemi, mohou být virtuální těla?
Jako samostatný umělecký obor se Body Art vyprofiloval v 60. letech, hlavně v souvislosti s tehdejším rozvojem performance a happeningů. Body art navazuje na fenomenologické chápání těla jako „pole událostí“, přičemž fenomenologický je definován jako zabývající se popisně, meditativně a také z hlediska osobní zkušenosti jevovou stránkou určitého předmětu, děje nebo jevu.
V roce 1965 se zformovala Vienna Action Group, v níž byli Herman Nitsch, Otto Muehl, Gunter Brus, and Rudolf Schwarzkogler. Předvedli několik body artových akcí, obvykle zahrnující také společenská tabu (jako mrzačení genitálií). Vito Acconci zase dokumentoval fotografiemi a texty svou každodenní rutinu, kdy stoupal a zase slézal na a ze židle tak dlouho, jak to vydržel. A to vše dělal několik měsíců. Acconci also také předváděl dílo zvané Following Piece, v němž následoval náhodně vybrané Newyorčany.
Ve Francii se body art nazýval „art corporel“ a praktikovali ho umělci jako Michel Journiac a  Gina Pane. Jednou ze slavných reprezentantek tohoto hnutí v Itálii byla v 80. letech Ketty La Rocca.
Umělci    , kteří experimentují se svými těly, často vyvolávají vzpomínky, základní vědomé a také podvědomé pohnutky, které určují naše chování (sexuální touhu, agresivitu, strach…). Většinou se nejedná o příběhy, ale koncentrovaný prožitek těla prostřednictvím jednoduchého gesta, rituálního opakování, fyzického omezení, extrémního tělesného nasazení nebo dokonce bolesti. Může jít i o až narcistní posedlost vlastní osobou.
V roce 1974 předváděla Marina Abramovićová „Rhythm 0“ (Rytmus 0). V tomto představení dostalo publikum pokyny použít tělo umělkyně a „ozdobit“ ho 72 poskytnutými nástroji bolesti a potěšení, nožů, per a nabité pistole. Osoby z publika ji řezaly, tlačily jí trny do břicha, pomalovávaly ji rtěnkou a obíraly ji o šaty. Performance skončila po šesti hodinách, když někdo držel nabitou pistoli Marině u hlavy a strhla se rvačka.
Fotograf Spencer Tunick je znám pořizováním fotografií, které zachycovaly velké množství osob na nepříliš vhodných veřejných místech, kde byl každý z modelů nahý. Vznikaly tak surrealistické „nude-scapes“ (nahé útěky).
V některých případech využívá body art karnevalových motivů, což mohou být groteskní těla, metamorfózy, protézy, různé formy masek a transvestitismu. V podstatě se jedná o něco jako rituál. Společensky kritický nebo dokonce až aktivistický rozměr body artu zdůrazňovaly především feministicky zaměřené umělkyně, lesbické umělkyně a umělci gayové. Využívali ho také nebělošští umělci.
Mezi umělci, jejichž práce rozvíjely přímější osobní mytologie, jsou Rebecca Hornová, Youri Messen-Jaschin, Javier Perez, a Jana Sterbaková. Body art může být také vyjádřen raději slovy než malbou. Podobně jako u performance jsou výstupy z jednotlivých body artových akcí většinou fotografické či filmové dokumentace, případně slovní záznamy. K dalším významným představitelům body artu patří například, Chris Burden, Anna Mendietaová.

Extrémní body art
Někteří umělci své dílo dovádějí až do extrému, v podstatě na hranice nebo až za hranice lidských možností. Například již zmíněná Marina Abramovičová v jednom ze svých děl tančila tak dlouho v extázi, až zkolabovala. Jedno ze známějších děl Dennise Oppenheima zase spočívalo v tom, že ležel na zádech na slunci s knihou na hrudníku až do chvíle, kde byla jeho kůže, s výjimkou zakrytého místa, těžce popálena. Může se také jednat také o řezání uchovaných těch v uměleckém stylu, stejně jako výstavy tělesných plastik cestujících po světě.

Pravidelné akce body artu
Burning Man festival se koná každoročně v září v Black Rock Desert v severozápadní Nevadě. V Sydney žijící Jake Lloyd Jones zformoval Sydney Body Art Ride, která se také každý rok opakuje. Účastníci svá těla barví do podoby živoucí duhy, která se klene až Pacifickému oceánu a nakonec se potopí do vln.

Komerční „body art“
V posledních letech se i u nás objevují rádoby umělecké instalace a akce na firemních večírcích, které ale nemají se skutečným uměním nic společného. Nejedná se ani o provokaci, ale o použití nahých těl obvykle mladých a krásných dívek jako objektu „zírání“, (malování na nahá těla, nebo o používání dívčího těla jako servírovacího podkladu pro večírkové pokrmy). Podstatou je snaha hrát si na umění, ale místo toho jde spíše o projev snobství.

Více z této kategorie: Droste efekt »

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

Staňte se našim fanouškem

Nejlepší optický klam

  • Bezhlavý hokejista
    Bezhlavý hokejista

    V tomhle chumlu trupů a končetin je na první pohled těžké se zorientovat, ale už na ten druhý vás upoutá bezprizorní helma bez pána. Měl některý fotograf takové štěstí nebo se spíše díváme na práci Photoshopu?

Náhodný optický klam

  • 3D budova

    Jak je vidět, nástěnné malby známé už od dob pravěku, ještě nepatří do starého železa, protože výjev na obrázku opravdu ničím jiným není. Nechali byste se oklamat nebo byste si šli celé dílo raději prohlédnout blíže?